Zatímco v Číně probíhala olympiáda a Kateřina Kůrková, vlastně Emmons - však já si zvyknu, se snažila seč mohla, na hladině Orlického jezera se odehrával obvyklý Klondike. Ten nastane vždy, když není v dohledu modrobílá loď s celkem vyvedeným nápisem Státní plavební správa. Jedna z těch rychlých lodí mi musela projet snad přímo nad hlavou. No a pak zastavila. To jsem poznal celkem jednoduše, nebyl slyšet zvuk silného motoru. Vlastníka motoru zřejmě zajímala ta nezvyklá červená věc s bílým pruhem co se tak drze pohupovala na vodní hladině. Trochu jsem se zastyděl, že díky mojí potápěčské bójce brzdím provoz na vodní hladině, ale stud rychle vystřídal strach právě o tu bójku. Kdo ví, jakým způsobem si člověk za kormidlem lodi s tím silným motorem vydělal na loď se silným motorem. Třeba právě tím, že nebohým potápěčům kradl na hladině jejich bójky. Motor se náhle vytočil do vysokých otáček a se vzdalující se lodí se i zvuk ztrácel někam do nekonečna, až byl pod vodou zase obvyklý klid. Nemluvím, tedy vlastně v tomto případě nepíši, o tichu. Tuto zásadní chybu udělal už Jacques Ives Cousteau, když napsal svoji první knížku, kterou tak odvážně nazval Svět ticha. Kdo byl někdy pod vodou, ví, že o tichu nemůže být řeč. A nejhorší ze všeho jsou potápěči. Člověk nadvodní by nevěřil, kolik rámusu dokážou udělat obyčejné bubliny. Takže o tichém trávení nezbytného dekompresního času si potápěč může nechat snad jen zdát a to nemluvím, když třeba začne hustě pršet nebo o ponorech v blízkosti přehrad, kde jedoucí turbíny nahánějí až strach.

Nad Křesinou žádná turbína slyšet není a až na projíždějící motorové jachty a potápěčské bubliny je tam celkem klid. Křesina byla malá osada ležící kousek od Podskalí. Všehovšudy pět čísel popisných včetně malého mlýna. No a protože se tahle osada skrývala přímo naproti základně, nezbývalo, než se tam potopit. Slibuji všem notorickým hledačům, mezi které se také rád řadím, že k objevování je tam toho ještě dost, protože se zatím našel jediný baráček, ale o to hezčí a poměrně velký. Okny se dá volně proplouvat a obdivovat lze i zachovalý štít. To vše v hloubce padesáti metrů. Zkoušel jsem po dvakráte zaplavat i dál, ale pod padesát metrů nebyla dobrá viditelnost. Tedy aspoň mně nevyhovuje, když si nevidím ani na počítač, ale vlastně ani z map nelze dobře zjistit, který z baráčků byl nalezen a kde jsou tedy ty další. Uvidíme.

Po takovém ponoru samozřejmě slušně naroste dekomprese a právě při ní jsem přemýšlel o bójce, kterou jsem zanechal na hladině, abych se nebál vynořit. Škoda, že mnoha páníčkům od lodí potápěčská bójka nic neříká, ale aspoň, že zůstala na hladině a já nemusím kupovat novou!

DvD