Letoštická elektrárna
Orlická přehrada je natolik rozlehlá, že ponory na nová místa se musejí důkladně plánovat, především z logistického hlediska. Ono se nedá až někde u přehrady přemýšlet jak se dostat třeba k zatopené elektrárně v Letošticích. Zvlášť v případě, že není zrovna k dispozici člun, který by nás tam odvezl. A pak se ještě musí hledat na místě. Ne vždy se podaří nalézt něco napoprvé. Letoštická elektrárna se svému objevení bránila opravdu důkladně.
Od břehu je to k elektrárně sice jen kousek, ale břeh je v těch místech samá skála a prudký sráz. Odtamtud se prostě nedá. Z map i z počítače se zdálo, že na pravý břeh vede cesta skoro až k vodě, no a těch zbývajících 300 metrů snad nějak přeplaveme, vždyť jsme nějaký chlapy.
Tak bylo domluveno. Seděli jsme v autě, já neřídil a tak mě byla svěřena důležitá funkce. Držel jsem mapy a navigoval řidiče. Správnou odbočku z hlavní silnice jsme minuli jen dvakrát, možná třikrát, ale nakonec se nám přeci jen podařilo napojit se na lesní cestu se zákazem vjezdu.
Honza se už po několikáté opravdu trapně ptal: "Hele a si si jistý, že je to opravdu tudy?"
A já mu už po několikáté odpovídal: "Nejsem, ale někam to přeci vede. Musí!"
"Aby to nevedlo do Říma."
Cesta do Říma nevedla. Končila po pár stovkách metrů před malým potůčkem. Možná zde byl původně malý mostek, ale teď tu prostě nebyl. Museli jsme se vrátit. Nějací lesní mužové nám poradili jinou cestu. Delší, méně pohodlnou, ale nakonec se ukázalo, že opravdu vede k cíli. A nikde žádný zřejmý zákaz vjezdu. Ani to, že se cesta chvílemi ztrácela pod čerstvou oranicí, nás neodradilo. Honza nejprve litoval, že nemá terénější auto a potom litoval, že mě vůbec poznal, ale nic jsem nedal na jeho sténání a nadávky a nakonec se opravdu objevila Husárna, kde byl náš cíl.
Jenže ouha. Přes cestu dolů k vodě byla položena fortelná závora se zámkem, proti které by nepomohla ani menší ani větší hrubá síla. Ani po zevrubné pěší prohlídce okolí se nám nepodařilo zjistit, jak se dostat blíž k vodě. Nosit těžkou výstroj několik stovek metrů k vodě se nám moc nechtělo. A už vůbec se nám nechtělo potom nosit výstroj do prudkého svahu cestou zpátky. Už se pomalu smrákalo a my stále nevěděli, jak na to.
"Potápí se přes den, v noci se mají dělat jiné věci!" prohlásil Honza. Načež jsme se dohodli, že tentokrát potápění odložíme. Vzájemně jsme si pochválili svůj plán a odjeli za přítelkyní do hospody. Nespornou výhodou tohoto prvního výletu k Letoštické elektrárně bylo, že jsme cestou zpět našli správnou cestu.
Až s přímluvou pana Cacáka se nám na další týden podařilo sehnat od obecního úřadu v Kostelci nad Vltavou, kde nám velmi ochotně pomohli, klíč a přístup až k vodě. U vody se nám zdálo, že těch tři sta metrů už není takový kousek, ba naopak a my už jsme taky nebyli takový chlapy, jako doma u počítače, když jsme ponor plánovali. A dopadlo to podobně, jako napoprvé.
Na příště jsem si půjčil člun. Bez motoru, fungující jen na pádla, ale stále lepší, než plavat. Tentokrát nám nepřála příroda. Zrovna řádil orkán Kirill. Nafoukli jsem člun, opatrně dali na vodu, nasedli a pádlovali. Po patnácti minutách usilovného pádlování proti větru jsme byli o celých pět metrů dál. Jenže na druhou stranu,než jsme potřebovali. Člun jsme vyfoukli, sbalili všechny svoje saky paky a odjeli jsme se potápět jinam.
Orkán Kyrill nám vůbec rozhodil plány. Další ponory jsme museli odložit - zakázaný vstup do lesů, a pokutu jsme rozhodně riskovat nechtěli. Na příště se zdálo, že nám nemůže zabránit už nic. Člun byl připravený, my taky a staré fotografie a mapy uložené hluboko v paměti. Sluníčko svítilo, vítr nefoukal, závoru jsme otevřeli, ale asi dvě stě metrů od břehu ležel přes cestu natažený obrovitý smrk.
Tentokrát jsem řekl, NE! Věci jsme prostě ten kus odnosili. Abych to zkrátil. Elektrárnu jsem našli. Stojí na dně jak kdyby nikdy nebyla zatopena, jen střecha chybí. Budova je to tak velká, že jen obeplavat ji trvá několik desítek minut. A jeden ponor byl na průzkum málo. To se prostě a jednoduše nedá všechno stihnout. Na místě je prostě skoro všechno, včetně jednotlivých pater v přístavku. A všude, celý ponor, na nás dohlížela malinkatá očka malinkých sumečků. Ti tam byli skoro všude. Za chvíli jsme měli poznat proč.
V jednom místě sem měl pocit, že se proti mně valí zeď zkaleného bahna. To se občas pod vodou stává, potápěč si něco zkalí a pak si sám skrz to přeplave. Jenže bahno se valilo na druhou stranu. Ode mě a to se nestává prakticky nikdy. Posvítil jsem si nahoru a zjistil, že bahno má fousky, maličká očka a měří dobře kolem dvou metrů. Spíš víc!
Nahoře se mi Honza přiznal: "Člověče, jak sem ho viděl, já jsem se málem p…, tedy znečistil svoje spodní prádlo!"
Dělal jsem hrdinu, ale i já jsem měl pěkně nahnáno.
DvD