Orlická nádrž je přehradní jezero s obrovskou plochou 2732 hektarů pod těmi 2732 hektary zůstalo mnoho vesnic. Něco přes 550 budov. Kousek pod stěnou Orlické přehrady se nacházela vesnice Orlické Zlákovice, první vesnice, které se dotkly vody vzdouvajícího se jezera v roce 1961. A v ní velká kaple. Ta se na skoro padesát let schovávala před pohledem lidských očí.

    Našel jsem dlouhý klacík, přiklekl a druhým koncem opatrně dloubnul Michala do ramene. Vlastně mu Michale nikdo neříkal, všichni ho znali jako Pádla a nikdo moc nepřemýšlel, jak se jmenuje opravdu. Nereagoval. Dloubl jsem ho znova, mnohem silněji. Ohnal se po neexistující mouše a definitivně se vzbudil až po další fiktivní mouše.

    Byla neděle ráno, pro nás příliš brzo. Už osm hodin! Ale jestli se máme vrátit, než přijedou další potápěči, abychom zbytečně neblokovali člun, museli jsme vyrazit. Ne, že bychom plánovali nalezení kapličky v Orlických Zlákovicích na neděli ráno naschvál, jen to tak prostě vyšlo a bylo to docela sympatické. Lahve i vše ostatní bylo již připraveno ze včerejška, stačilo naložit na člun a vyrazit.

    Podle starých map měla být zlákovická kaple v hloubce asi 57 metrů. Fotky krátce před zatopením dokazovaly, že vesnice sice zaznamenala značné šrámy a z větší části vypadala jak Lidice, ale kaple že nejspíš stojí. Bez střechy, částečně zbořená věžička, ale stojí.

    Dlouhou přípravu před ponorem, jsme demonstrativně vynechaly. Co kdyby jsme kaply nenašli, to se pak budeme cítit ještě hůř.

    "Jestli se lano netrefí přímo do kaple, vynoříme se támhle u toho břehu," ukázal jsem na východní břeh. Hledal výstupové lano na holém dně je mnohem horší než hledat žraloka v Shark reef. No a když se nenajde vůbec nic, tahle možnost je při takových akcích více než pravděpodobná, spíše hraničí s jistotou, nedá se nic dělat a vynoříme se taky támhle. Ukazovák se znovu zaryl do východního břehu.

    Několik dnů předem jsem podle starých i nových map odhadl souřadnice GPS a modlil se, ať kaple není od nich moc daleko. Ať je to, proboha, aspoň do 20 metrů. Nějaké zatopené budovy bývalé vesnice jsem už znal, dokonce i jeden zatopený most a tak bylo, čeho se chytnout. Zbytek musel odedřít sonar.

    Hned při prvním přejezdu lodí nad vymodleným místem vykreslil sonar na displeji sympatickou vyvýšeninu. Ani ne dva metry daleko. Vyvýšenina nezmizela ani po druhém a dokonce ani po třetím přejezdu z různých stran. Zbývá shodit bójku s lanem. Musím přiznat, že jsem se netrefil úplně přesně. Od lana budem muset jít asi trochu na jih.

>     A měl jsem pravdu! Dole, v padesáti šesti metrech, nás přivítalo jen holé dno, trochu zkalené od shozeného závaží na výstupovém, či v tomto případě spíše sestupovém laně. No co, tak lano uvidíme teprve až se vynoříme. Krátký pohled na kompas, kontrola Michala, kterému nikdo neřekne jinak než Pádlo, zrovna také sledoval kurz, a můžeme vyrazit - nejdříve na jih, času máme zatím dost. Michal, Pádlo začal zuřivě signalizovat a ukazoval palcem za sebe. Podíval jsme se mu zezadu na křídlo, ale zdálo se vše v pořádku. Rozepjal jsem ruce v bezradném gestu. Pádlo znova ukázal na svoji výstroj na zádech, znova jsem se podíval, ale nic nového neobjevil. Na signál OK mi odpověděl podobným gestem jakým jsem já předváděl bezradnost a nataženou paží odevzdaně ukázal vytyčený směr.

    Netrvalo ani minutu a vyvýšenina ze sonaru se ukázala. Před námi se vynořila stěna. Zaradoval jsem se! Jenže stěna může patřit čemukoliv. Může být od zahloubení potoka, od stavení a kdo ví od čeho ještě. Což o to, objevili bychom zase něco nového, ale kaple, kaple to není! Musíme to obeplavat. Pádlo byl v tu chvíli kousek přede mnou a začal znovu zuřivě mávat baterkou. V jejím světle se chlubilo krásné, úzké, lomené okno. Takové není na běžných staveních a už vůbec ne na stěnách zahloubení potoka. Je to hledaná kaple! Do těla se mi dostávalo tolik endorfinu, že případné hloubkové opojení bych ani nezaznamenal. Pak se objevilo další okno a zvonička. Je to tu vše, přesně jak na starých fotkách. Jen střecha a stropy chybí. Kapli jsme ještě jednou obeplavali a zamířili podle kompasu ke břehu.

    Podle map jsem měli cestou narazit minimálně na jedno stavení, ale fotky nelhali ani v tomto případě. Prostě Hirošima. Jen nezřetelné základy a pak už se ukázal prudký svah, mnohem lepší než výstupové lano.

    První zastávka v devíti metrech. Vyndávám sešitek, abych se podělil o zážitky a že jsem jich byl zrovna plný. Jenže Pádlo nepíše o zážitku, ale že nemůže najít na manometr. Zvedl jsem hlavu, posvítil na jeho křídlo. Manometr nebyl vidět, sáhl jsem do mezery mezi křídlem a lahví a šikovně schovaný manometr vytáhl. Dlouho postrádaný manometr ukazoval necelých 100 barů, dost na třicetiminutovou dekompresi.

    Skoro padesát let nikdo kapli nenavštívil a to dokonce ani v neděli!
DvD